Newyorského zpěváka a hudebníka Lenny Kravitze není nutné představovat. Už po několikáté navštívil naše hlavní město. Do Prahy přijel Kravitz poprvé v březnu 1996 do Sportovní haly, následující koncert odezněl v červnu 2004 pod širým nebem ve vysočanském T-Mobile Parku. Letos v dubnu dorazil Kravitz utajeně, aby na improvizovaném pódiu před pražským Rudolfinem natočil reklamní spot pro americkou módní značku, ale 23. června to bylo již potřetí naplno a naostro ve více než dvouhodinovém koncertu v O2 Aréně. Má zde mnoho fanoušků, kteří si ho oblíbili pro jeho funkové rockové písně, jako například „Fly Away“. Méně známé je však, že Lenny je přesvědčeným křesťanem. V aktuálním vydání „Zeit Magazin“ vypráví o snu, který ho přivedl k víře v Boha.

Ve svých pěti letech se mu v noci opakovaně zdálo, že byl zaživa pohřben. Dnes 44-letý Lenny vypráví: „Sen začal pokaždé tím, že jsem ležel už v hrobě a na mou rakev dopadala hlína. Strach mi nenaháněl samotný pohřeb, jako spíš skutečnost, že to měl být konec mého života. Vždyť mě bylo teprve pět let. Začal jsem přemýšlet o posledních věcech člověka, tedy o smrti.“ Dospěl jsem k závěru: „Duše žije věčně.“ Kravitz interpretuje tento sen jako „svou první duchovní zkušenost“. „Domnívám se, že to byla Boží cesta, kterou mi mělo být ukázáno: „Tady je mnohem víc. Uvěřil jsem tomu a vydal se cestou hledání. A ta mě přivedla k Ježíši Kristu.“

Kravitz je synem ukrajinsko – židovského televizního producenta a filmové herečky z Baham. „Naše rodina byla nábožensky rozdělena, jedna strana se hlásila k židovství a druhá ke křesťanství. Vyrůstal jsem mezi oběma kulturami.“ Přesto jsem však nebyl rodiči nějak obzvlášť s vírou konfrontován“, udává Lenny.

V „Zeit Magazinu“ vysvětluje: „Skrze mou víru v Boha, tím, že ho osobně přijímám jako svého zachránce, přichází věčný život ke mně. Nemůžeš si ho koupit a nezískáš ho ani silou své vůle. Je to dar. Bůh nám daroval všechno co potřebujeme k přežití a růstu. Je nám dán Duch, který dovede takřka všechno. Všeho, co si zamaneme, můžeme také dosáhnout. Věřím, že sny jsou začátkem mnoha velkých činů. Plamen, který v tobě hoří, může změnit celý svět. Nebo může změnit také tvůj vlastní malý svět…“

Písně s křesťanským obsahem

Vedle známých hitů jako „Fly Away“ zveřejnil Kravitz řadu dalších písní, které mluví o jeho víře nebo povzbuzují k víře. Například v písni „Beyond The Seventh Sky“ zpívá: „Vezmi mou ruku a pojď se mnou, mluvím o měsíci a hvězdách a nebi, mluvím o tobě a Bohu a sobě, ať jdeme tam, kde náš život byl zformován, tam, kde se narodil Ježíš.“ V písni „Believe“ říká: „Syn Boží je ve tvé tváři, nabízí nám věčnou milost. Jestli ji chceš, pak věř. Důvěřuj Bohu a jednoho dne uvidíš.“ V roce 2004 vydal album „Baptism“ (křest). V písni „God is Love“ (Bůh je láska) zní refrén: „Bůh miluje každého, proto dal svého Syna.“ Také v písni „The resurrection“ (Vzkříšení) ukazuje na Ježíše slovy: „Vzkříšení nám chce říci, že se Ježíš vrátí na zem, aby přivedl k sobě všechny své duše.“

Dříve byl alkohol jeho největším nepřítelem, dnes je to satan. Alice Cooper (56) varuje před satanem a vybízí k rozhodnutí pro Ježíše.

„Obsah mé exhibice a hlavní téma mého alba „Dragotown“ je tak jako u mých dvou předcházejících alb „Brutal Planet“ a „Last Temptation“ varováním před satanem“, říká Alice Cooper, který už několik let navštěvuje biblickou školu. Zlo má svůj původ a sice v ďáblu. Existence ďábla tedy není výmyslem, výplodem bujné fantazie, ale tvrdou realitou. „Jsem křesťanem a proto je ďábel můj nejhorší nepřítel!“, přiznává v našem rozhovoru.

Alice Cooper chtěl svými alby lidi vyděsit. Ukazují totiž, co je skutečně nebezpečné: „Děsivá je pro nás všechny představa, co se stane, když zemřeme. Nevěřím, že bych se mohl po smrti vrátit na zem v podobě motýla nebo kobylky. Když zemřeme, čeká nás spasení nebo zatracení. Tady na zemi se rozhodujeme kde strávíme svou věčnost. Buď jdeme do Ráje nebo do Dragontown.“ Právě to chce Alice Cooper lidem objasnit: „Věčné zatracení nebo věčné požehnání. Lidé by se měli konečně probudit ze své noci a položit si otázku: „Co se stane, když teď zemřu?“ Přál bych si, aby se každý toho zalekl. Myslím si, že je to dobré a prospěšné zaleknutí!“

Bez Boha do pekla
Tak zpívá Cooper v písni „It’s much too late“: „Cesta do pekla je plná skvělých typů s dobrými předpoklady. Ale když jsi tam, pak jsi tam, a pak je už příliš pozdě.“ Alice: „Můžeš být tím nejlepším typem na světě, ale bez spasení se nedostaneš do nebe. Bez důvěry a víry v Boha jdeš do pekla a když jsi tam, pak se už nedostaneš ven. To je definitivní, neodvolatelné. A právě tato neodvolatelnost a konečnost je děsivá. Jednou někdo řekl definici pekla. „Peklo je nepřítomnost Boží.“ Provždy být od něho odloučen. Nemít více příležitost vrátit se zpět. To je peklo. Tak tomu rozumím a osobně sdílím tento názor.“

Šokující rocker Alice Cooper zakládá křesťanské centrum mládeže
Dříve podněcoval mládež ke vzpouře proti každé autoritě, dnes je však přesvědčen: "Děti potřebují hranice". Dříve usekl během svého rockového koncertu živému kohoutu hlavu a pil jeho krev, dnes však chce žít k slávě Ježíše Krista. Nejnovější projekt "šokujícího rockera" Alice Coopera vyvolal u celosvětových médií proto velký údiv.

Jako zpěvák se zabýval peklem a alkoholem. V roce 1974 změnil své občanské jméno z Vincenta Furniere v Alice Coopera. Na jevišti se dával inspirovat jako zpěvák scénkami z hororů, vystupoval v hrůzostrašných maskách, rád se zdobil živými hady a prolil během svého vystoupení litry umělé krve.

"Mými nejlepšími přáteli byli Jimi Hendrix, Jim Morrison, Janis Joplin a Keith Moon. Každý z nich se snažil žít svůj image", říká Cooper. "Jednou z věcí, kterou se má generace naučila byla: staň se rockovou hvězdou, když přijde čas, stát se rockovou hvězdou."

Před 16 lety uvěřil Alice Cooper v Ježíše Krista. Byl zbaven závislosti na alkoholu a začal se angažovat pro Krista. Ve svém rodném městě Phoenix, ve státě Arizona, zakládá křesťanské centrum pro děti a mládež na rozloze 1800 čtverečných metrů. V areálu má vzniknout hřiště pro košíkovou, horolezecká zahrada, hudební studio a koncertní hala. Křesťanské centrum jménem "The Rock", což znamená "Skála" bude stát Alice Coopera tři miliony dolarů. Od roku 1995 vystupuje Alice Cooper jako křesťanský rockový zpěvák. Výtěžek z jeho koncertů je určen pro práci s mládeži. Podle slov Coopera slouží jeho nadace duchovním a sociálním potřebám dětem a mládeži.

"Chceme sem dostat děti z ulice a když budou chtít, ukážeme jim také něco z Bible", říká Cooper. A hned dodává: "Děti z Phoenixu se už nebudou toulat po ulicích a lenošit. V brzké době se tu bude dít hodně věcí. Nebudeme nikomu vnucovat Bibli, ale ukážeme jim možnost, jak se stát nezávislým na alkoholu, drogách a cigaretách."

Jeho hlas je znám z hitů „Quit Playing Games With My Heart,“ „Everybody“ a I Want It That Way“. Bez něho by nebyla skupina Backstreet Boys tím, čím dnes je. Přesto se však odhodlal k sólové dráze. Brian Littrell chce zpívat o tom, co mu leží na srdci: O své víře v Boha. Zde vypráví, jak se mu daří skloubit křesťanskou a sekulární scénu.

Jak skloubíš svou činnost v obou projektech?

Jsem velmi zaměstnaný. Ale věřím, že jsem zcela na správném místě. Bůh mě skrze Backstreet Boys přivedl do povědomí lidí. Ve svém sólo projektu mám možnost mluvit o své víře a mnozí to slyší! Ovšemže není jednoduché podat v obou projektech vždy ten nejlepší výkon. Ale chtěl bych se o to pokusit. Má sólová kariéra funguje díky tomu, že jsem jedním z Backstreet Boys a na to nesmím zapomenout. Kluci to dobře ví. Vidí, jak jsou pro mne důležití a že svou sólovou kariéru dávám na druhé místo.

Co říká zbytek skupiny tvému projektu?

Velmi mě podporují. Věděli už dávno předem, že toužím jít tímto směrem. Své místo vidím na křesťanské scéně. To patří ke mně, to je to, čím doopravdy jsem a pro co mé srdce tluče. Ta deska se jim líbí. AJ (Mc Clean, bývalý člen skupiny Backstreet Boys) se hned vydal do nejbližšího obchodu a CD si koupil.

Co říkají fanouškové tomu, že najednou zpíváš o Bohu?

Z toho si nic nedělám, tak odstrašující to zase není. Vždy jsem mluvil o své víře a svém osobním vztahu k Bohu, například v projevech díků na CD. Vždy jsem chtěl dát čest tomu, komu čest patří. Přirozeně doufám, že mé sólo album osloví také fanoušky Backstreet Boys. Zároveň si myslím, že mé písně nejsou dotěrné. Jsou velmi interpretační, dají se vyložit tak či onak a mluví do mnoha životních situací. Samozřejmě, mám ve svém repertoáru také jednoznačně inspirativní křesťanské písně obsahující poselství, které mám na srdci.

Proč se křesťanská hudba hraje tak málo v rozhlase?

Mezi křesťanskou a sekulární hudbou existuje velmi jemná dělící čára. Křesťanské rozhlasové vysílání si dává pozor, aby svými písněmi oslovilo všechny posluchače. Křesťané si to neuvědomují. Stěžují si, když vyjde zcela nová píseň a není tam moc slyšet o Bohu. Přesně tak to funguje i na druhé straně. Lidé volají do redakce vysílání a říkají: „Proč žvaní pořád jen o Bohu?“ Osobně si ale myslím, že jde především o dobrou hudbu. Před několika lety se hrála píseň od MercyMe, která se jmenovala: „I Could Only Imagine“. Na jednom místě v textu stojí: „Surrounded by your glory, what will my heart feel? Will my heart dance for you, Jesus?“ (Co ucítí mé srdce, obklopené tvou slávou? Bude mé srdce tančit pro tebe, Ježíši?) Tato píseň líčila Ježíše z křesťanského hlediska. Přesto se hrála tato píseň na sekulárních rozhlasových stanicích stále kolem dokola. Byl to obrovský hit. Myslím si, že se hodím se svou hudbou do obou směrů. A doufám, že se mně jako bývalému Backstreet Boy otevřou dveře dokořán. Ve své hudbě vypravuji lyrickým způsobem svůj vlastní životní příběh i o tom, co se mnou hýbe. Mým cílem není absolutní sólový úspěch, chtěl bych se pouze rád jednoduchým a pozitivním způsobem dotknout lidí.

Co si myslíš o dnešní hudbě?

Hudba je dnes jako před 30 – ti,40- ti nebo 50 -ti lety. Lidé chtějí opět slyšet živou hudbu, chtějí skutečný soubor bicích nástrojů, opravdový bas a zvuk kytary. V celosvětovém měřítku má country nejvíce prodávaných desek. Myslím si, že se mnohé změnilo ve způsobu produkce popových hitů. To platí i v oblasti R&B a HipHop. Fanoušci chtějí opravdové hity, opravdové zkušenosti a opravdové instrumenty. V polovině 90. let se začalo používat zvukových efektů, obzvláště v Evropě byly velmi oblíbené. Ovšemže jsme se přizpůsobili a použili jich též v písních jako „We´ve Got it Going On“ a „Larger Than Life“. Dnes je tomu jinak. Nemusí být všechno tak perfektní, ale musí v tom být život. To je, podle mého názoru, správné.

Když si vzpomenu na hudbu, která se dříve hrála, napadnou mě jako první Beatles, Elvis a Dean Martin. Například Beatles své písně jednou nebo dvakrát ve studiu nahráli a současně nazpívali. Pak se to vylisovalo na vinyl a bylo to. To má prostě zcela jiný feeling. V tom jsou emoce. Nebylo to perfektní, ale hodně to způsobilo.

Jaké je to být křesťanem v hudební skupině, která není „zbožná“?

Nikdy jsem se za svou víru nestyděl. Ale došlo i k takovým situacím, kde se mezi námi ukázal rozdíl. Před pár lety vyšel v časopise Rolling Stone o nás článek s fotkou. Fotograf nás chtěl vyfotit s 50 -ti mladými dívkami v pozadí, které na sobě nic neměly. Byly zcela nahé! Byl jsem jediný ze skupiny, který na fotce nebyl. Kvůli mé víře. V té době jsem byl šťastně ženatý a stále ještě jsem. Nechtěl jsem dělat ve své víře kompromisy, zapřít kdo jsem a v co věřím, jenom proto, že si nějaký fotograf zamanul Backstreet Boys takto představit. Už dříve se mě stávalo, že mě lidé chtěli vnutit kompromisy. Ale nikdy jsem na ně nepřistoupil. A to se vyplatilo!

... Říkalo se mu Král dobré nálady. Náhle však přišel krach a Jiří Zmožek spadl až na dno. Nemocnice, myšlenky na sebevraždu - a jako záchrana z této situace víra v Boha. Říká, že se před pár lety znovu narodil a začal nový život…

Když byl na vrcholu slávy, napsal snad stovku písní pro naše přední zpěváky. Psal pro Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Helenu Vondráčkovou, Marii Rottrovou, Michala Tučného... Z nich připomínáme jen několik hitů, které jsou dodnes velmi populární: Zvonky štěstí; To musím zvládnout sám; Tam u nebeských bran; Ten vůz už jel; Už mi lásko není dvacet let; Nešlap, nelámej; Biograf láska; To býval ráj a jiné. Psal taky pro herce jako Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Janu Hlaváčovou, Radka Brzobohatého a vystupoval s řadou slavných umělců i v zahraničí, např. s Jiřinou Bohdalovou v Kanadě, Austrálii, Švýcarsku... Říkalo se mu Král dobré nálady. Jeho firma Carmen, kde se rodily hudební nahrávky tzv. lidové hudby, stále rostla. Náhle však přišel krach a Jiří Zmožek spadl až na dno. Nemocnice, myšlenky na sebevraždu - a jako záchrana z této situace víra v Boha. Říká, že se před pár lety znovu narodil a začal nový život…

Jak moc jste se změnil?

Úplně jsem změnil celý svůj život. Stejně jako existuje starý dům a nový dům, staré auto a nové auto, existuje i starý a nový život. Nový život, to je znovuzrození.

Co vás přivedlo k přemýšlení o Bohu?

Já jsem měl dvě babičky. Jednu komunistickou a druhou protestantskou. Ta komunistická chodila 25 roků o holi a pořád tou holí hrozila nějakým imperialistům a každému, kdo jí připadal špatný. Tu protestantskou jsem nikdy hrozit neviděl. Byla tichá, pořád zpívala jakési písničky o Bohu, četla takovou malou knížku (později jsem zjistil, že to byla Bible) a taky jsem ji viděl, jak se modlila. Tahleta babička mě vodila do malého křesťanského shromáždění, kde jsem potom po mnoha letech, v roce 1971, slyšel kázat jednoho slovenského evangelistu. Byl z Bratislavy, jmenoval se František Ciesar a mluvil o tom, jak Ježíš uzdravil nějakého nemocného u rybníka Bethezda. Ten nemocný tam ležel 38 let. To mě hodně vzalo, jak je Bůh dobrý. Byl jsem z toho tenkrát nadšený a hned jsem o tom vykládal svým přátelům a známým.

A jak to poznamenalo váš další život?

Já jsem se pro Boha hrozně nadchnul. Začal jsem chodit do té malé církvičky, založil jsem tam dokonce i pěvecký sbor. Jenže tam nás chodilo asi 30, a když jsem je všechny naučil zpívat, tak zase neměl kdo poslouchat. A ty babičky, co tam chodily a nezpívaly, tak ty zase neslyšely... Ale strašně rád jsem tam chodil a byl jsem velice věrný v návštěvách té církve. Byla to Církev bratrská, kterou vedl mně velice blízký kazatel Ing. Jaroslav Orawský.

Neřekl vám někdo ze známých, kteří viděli tu změnu, že jste se zbláznil?

Nejhorší to bylo doma. Pán Ježíš říká, že nepřítelem člověka bude vlastní rodina. Doma jsem měl velké problémy, protože jsem do té církve vodil moje děti.

Mluvil jste o znovuzrození. Ale začínat se má s čistým štítem a minulost by se tedy měla nějak srovnat...

To byla ještě dlouhá cesta. Když člověk slyší zprávu o Bohu, tak je to něco jiného, než když ho zasáhne zvěst o Božím Synu Ježíši Kristu. To pak dělá pokání ze starého života, ze všech těch mrtvých skutků, co za život udělal. Jenže pokání je změna. To není jenom nějaká lítost. Lítost může být obyčejný duševní stav. Ale pokání je duchovní stav. Duch svatý usvědčí člověka z hříchů a on se skrze pokání rozhodne úplně změnit život. Je to něco jako na vojně čelem vzad. Prostě jdete určitým směrem a velitel zavelí čelem vzad, a vy jdete úplně na opačnou stranu.

To ale všichni lidé nemusejí vzít...

Já bych to rozdělil zhruba na tři skupiny lidí. Ti křesťané, kteří už pokáním před Bohem prošli, by tomu měli rozumět a už by neměli toho člověka odsuzovat. Druhá skupina tak trochu pochybuje, jestli něco takového vůbec existuje. Ale ti většinou pochybují vždycky o všem. A třetí skupina lidí to nepřijímá vůbec a dívá se na vás jako na blázna. To je ale úplně v pořádku, protože Bible říká, že až se na vás budou dívat jako na blázna, že na vás bude Boží sláva.

No ale to by potom znamenalo, že si před Bohem dáte věci do pořádku a lidi už vás nemusejí zajímat?

Ne, tak to není, povinností znovuzrozeného křesťana, který se obrátil, je dát si věci do pořádku. V Bibli máme pár příkladů, jak to má vypadat. Na příklad Zacheus, když se setkal s Ježíšem, řekl: „Co jsem nakradl, vrátím čtyřikrát“. Nebo: „Pokud je to na vás, mějte se všemi pokoj“. Takže je třeba dát minulost do pořádku, pokud je to možné.

A jak to pokračovalo?

No, jak už jsem říkal. Když se člověk dozví o Bohu, ještě to nemusí znamenat znovuzrození. Znovuzrození je přijetí Ježíše Krista jako Pána svého života. Bible o tom mluví základně na dvou místech. První je v evangeliu Jana, třetí kapitola, 16. verš, kde je napsáno, že TAK BŮH MILOVAL SVĚT, ŽE SYNA SVÉHO JEDNOROZENÉHO DAL, ABY KAŽDÝ, KDO VĚŘÍ V NĚHO NEZAHYNUL, ALE MĚL ŽIVOT VĚČNÝ. To je základní informace pro každého člověka, který chodí po této zemi. Ale nesmí jít jen o informaci, člověk musí v Pána Ježíše uvěřit. Bible o tom mluví jasně v epištole ap. Pavla k Římanům: VYZNÁŠ-LI PÁNA JEŽÍŠE SVÝMI ÚSTY A UVĚŘÍŠ-LI VE SVÉM SRDCI, ŽE BYL VZKŘÍŠEN Z MRTVÝCH, BUDEŠ SPASEN (Římanům 10,9). A na jiném místě se v Bibli zdůrazňuje, že každý, kdo by vzýval JMÉNO JEŽÍŠ bude zachráněn – spasen.

Mluvíte o spasení – dá se to definovat?

Ano, asi takto: spasení je osvobození ze zajetí hříchu a vyvedení do svobody, kterou dává Kristus. Je třeba ale říct, že i po znovuzrození se stane, že člověk zhřeší. Vždy má možnost znovu vyznat své hříchy a očistit se, jak říká Bible, krví Beránka. Ale hřích mu už nevládne (svoboda od alkoholu, drog, peněz atd.).

A co vaše komponování, co v tom se změnilo?

No to je právě to obrácení a znovuzrození, o kterém jsem mluvil. Jdete na jednu stranu a pak se obrátíte a jdete na jinou stranu. Zjednodušeně se dá říct, že zatímco dřív jsem psal písničky o láskách, tak po roce 1994 jsem začal psát písně o Lásce.

Můžete to přiblížit, mluvil jste přece o roku 1971, kdy jste slyšel mluvit evangelistu Ciesara o Bohu a teď zase mluvíte o roku 1994.

Víte, my jsme každý originál. Skoro o nikom se nedá říct, že se ve všem může podobat tomu druhému. A tak i cesta Boží s člověkem je u každého jiná. Já jsem začal v roce 1971 a byl jsem nadšený z Boha, Otce - Stvořitele. Ale neznal jsem Ježíše - Spasitele. A už vůbec ne Ducha Svatého. Toho, který nás uvádí do veškeré pravdy a je naším Utěšitelem, jak praví Písmo. A právě v tom roce 1994 jsem prošel velkou krizí: rodinnou, podnikatelskou a finanční. Možná by se to dalo nazvat „vítězný krach“, protože mi to dalo všechno nové. V Bibli o tom můžeme dočíst - Bůh říká: A hle, všechno činím nové. A tenkrát v tom roce 1994 už jsem nemohl. Dolehla na mě neuvěřitelná tíha – někdy se tomu říká osobní tragedie. Všechno se zbortí, rozpadne. Pak uděláte rozhodnutí pro Ježíše a všichni vás opustí, protože si myslí, že jste fanatik. Takhle jsem to musel pořád poslouchat. Zatímco v roce 1971 jsem si oblíbil Boha, v roce 1994 jsem se radikálně rozhodl pro Ježíše. A to je ten rozdíl. Když si oblíbíte Boha, kostel do kterého chodíte a lidi v něm, tak to ještě lidem tak nevadí. Když ale odevzdáte život Ježíši, aby on řídil vaše kroky, tak i ti nejbližší vás mohou vyhlásit za blázna a může zkrachovat i vaše manželství.

To muselo být těžké, jak teď žijete?

Kdybych chtěl odbýt odpověď na tu otázku, tak řeknu, jako důchodce. Ale není to pravda. Zatímco ve starém životě jsem psal písničky o lásce, tak v novém životě jsem napsal asi 250 písní o Lásce. Jezdím ponejvíc na východní Slovensko, odkud dostávám téměř denně nějaké pozvání. Vystupuji zde převážně v katolických, ale také evangelických kostelech. Mě nikdy ani nenapadlo, že budu jezdit 400 kilometrů na východní Slovensko pomalu každý týden a hrát tam asi tak desetkrát do měsíce. Ale asi před dvěma lety za mnou přijeli tři katoličtí kněží z východního Slovenska a požádali mě, abych tam šel zpívat. No a tak jsem to udělal a vzniklo z toho hodně dobré společné práce. Jsou to redemptoristi z Gaboltova. Máme nádherné Boží přátelství a já jim říkám „TRAJA KRÁLI Z VÝCHODU“. Přišli taky z východu, taky byli tři a taky měli pro mě vzácné dary – lásku, radost a pokoj.Ale vystupuji i v Česku, zrovna dnes jsem se vrátil z Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsem měl ve spolupráci s Hotelem Bartoš 5 dní koncertní programy pro děti i pro dospělé.

Co vzkážete čtenářům, kterým se dostane do ruky tento letáček Brněnské tiskové misie?

Za prve se jim omlouvám, že ne všechno, co by je možná zajímalo, se vešlo do tohoto povídání. Ale v těchto dnech píšu Deník vzpomínek a tam je toho podstatně víc. Pokud se tedy chtějí dovědět více, dokonce se dá říct, že skoro všechno, stačí si odskočit na moje stránky www.zmozek.cz a kliknout si tam na DENÍK VZPOMÍNEK. A také se mohou se mnou setkat na některém z mých koncertů. I o nich se dozvíte podrobnosti na webových stránkách.

A na závěr?

Chci popřát všem přátelům a čtenářům Brněnské tiskové misie opravdový pokoj, lásku a radost, která je jedině v Ježíši Kristu.

Frontman skupiny Yo Yo band a protagonista televizního pořadu Bailand Richard Tesařík poskytl obsáhlý rozhovor příloze sobotních Lidových novin Relax. Na otázku LN ohledně svojí víry zpěvák odpověděl…

Pokud vím, jste věřící….

Věřím, že je Bůh. To, jak je ten svět úžasný, sofistikovaný, není samo sebou. To bere dech. Jen se na nás podívejte, jak spolu mluvíme, přece nevěříte, že se něco splašilo a udělalo nás to jen tak náhodou…

Věřím v Boha a nepředstavuji si ho jako dědka v košili. Já nevím, jak vypadá, ani nevím, jestli obklopuje celý vesmír, jen vím, že je. Existuje. A hotovo. A jenom blbej intelektuál může říct, že Bůh není. To je přece nabubřelost.

Věřící tvrdí, že se jim v nějakém okamžiku dal Bůh poznat a oni prozřeli. Stalo se to i vám?

Mně se to taky stalo. Jsem sice pokřtěný, ale vlastně jsem nebyl doma k víře moc vedený. Měli jsme to tak, že někteří se modlili a někteří ne. Navíc jsem vyrůstal v době, kdy se tomu všichni posmívali. Jenže pak jsem o tom začal víc přemýšlet a došlo mi, že nic není jen tak. Vezměte si třeba počítač a lidský mozek – vždyť ten počítač bez vašeho programování neudělá nic. To znamená, že když má člověk v sobě jakési programy, tak logicky musel být někde i programátor, a to je pro mě Bůh. Proč se to lidi stydí přiznat?